Celý můj život byl spojen se psy. Bohužel pejsek má kratší život než my lidé a tak se v mém životě objevilo pejsků více. S úsměvem vzpomínám na vyprávění mé maminky, jak mne donesla nahou a brečící mezi psy, hned jak mě přivezla z porodnice, abych byla přijata do smečky.
Povedlo se… a můj život byl vlastně vždy spojen s nějakým tím čtvernožcem.
Má první živá vzpomínka je na skotskou kolii – Boj Z dobré pohody. Byl to trpělivý a krásný pes se služebním výcvikem. Jeho dlouhá srst mi sloužila jako madlo pro mé první krůčky. Dožil se nádherných skoro 17 let.
Spolu s ním jsme doma měli černou německou ovčačku – Astu Azeri. Ta nebyla tak trpělivá a nesnášela moje mazlení a „výcvik“. Byla většinou mimo můj dosah a tak vzpomínky na ní jsou opravdu jen mlhavé.
Jak šel čas pejsci stárli a já také. Chtěla jsem svého pejska. Moje přání se mi vyplnilo až jsem prý drobet rozumu nabrala. Jednoho krásného dne jsem byla hrdým vlastníkem kokršpaněla Astičky. Nebyla s průkazem původu, ale přesto to pro mne byl ten nejkrásnější pejsek. Byla hodná, poslušná, ovladatelná, jako by to ani nebyl kokr. To mohu srovnávat s Brixem, který byl v naší smečce pozdějií. Ten byl pravým kokrem – svéhlavý, panovačný, neposlušný uzurpátor, zloděj první třídy, ale sladký kukuč a mazlivé pohyby činí z něj přes všechny lumpárny milovaného pejska. Ale popořadě… Astička mne doprovázela dlouhých jedenáct let. Bohužel krutá rakovina nám jí vzala dřív než jsem chtěla.
Dalším pejskem byl německý ovčák Cid . Velký a silný, hodný a ovladatelný. To už jsem byla dospělá a doprovázel mne na horskou boudu, kde jsme byli, žili a pracovali. Na žádný velký výcvik nebyl čas, ale přesto jeho přirozená inteligence a cit a snad i vztah v naší smečce z něj udělal opravdového strážce a pomocníka. Nezapomenu, a jemu dík, za jeho zákrok při jedné velmi nepříjemné situaci… možná právě jemu vděčím za život a díky jemu špatný zážitek, nebyl tak traumatizující.
Cide ještě jednou díky…
Pak mezi nás přišla belgická ovčačka – groenendael – Helga Z kremnických lúčok, měla velmi pohnutý osud a k nám se dostala pouhou náhodou. Právě s ní začala moje výstavní a chovatelská kariéra. Fenka to byla hezká, ale bázlivá a vystrašená a ze strachu někdy agresivní. Ale milovala mne celým svým dobrým srdcem.
Tak a v roce 1994 začala éra bearded collií. Dalším pejskem byl ICh. Bren Black Lim – Boro, můj první velmi úspěšný výstavní a sportovní pejsek. Je nositelem titulu Interšampión a šampión Česka, Polska a Slovenska. Klubovým šampiónem KCHBC i Slovenského klubu. Mnohokrát se stal vítězem skupiny FCI a byl i druhým nejkrásnějším psem výstavního dne na Mezinárodní výstavě. Své vavříny sbíral i v pokročilém věku. Dvakrát za sebou 2004 a 2005 jsme vyhráli Nejhezčího veterána Národní výstavy v Ostravě. V sedmi letech jsme začali trénovat agility. I přes svůj pokročilý věk a své artritické klouby stále ještě občas běháme jen tak pro radost. Provlní se slalomem a trošku si zaskáče na nízké překážky. Ani dlouhé procházky třeba i 15 km mu nedělají potíže, pokud je chladno a neotravuje ho to naše nezbedné štěně. Dožil se nádherných 15,5 roku. Opět to byl nádor, který ukončil jeho poměrně dlouhý život.
Na řadu přichází Brix – prý snad americký kokršpaněl … no něco z kokra opravdu má, hlavně povahu. Je to krásný „plyšový medvídek“ kouzelný pohled a kokří nátura. Brix se k nám do psí smečky dostal spolu s naším přítelem a kamarádem a pak i manželem Lubošem a je častým hostem v naší rodině, či vlastně tam už patří úplně. Přes duhový most odešel v roce 2010
A dalším přírůstkem je Cherry Brandy Od Emy Destinové – štěňátko bearded collie. Tedy už to vlastně není štěňátko, ale krásný dospělý pes. Cvičíme sportovní kynologii, složili jsme úspěšně zkoušky ZZO, ZOP a BH, agility také zkoušíme, ale uběhat neřízenou střelu je opravdu nadlidský výkon. Hlavně se věnujeme Obedience – „Vysoké škole poslušnosti“, zatím to není to pravé, ale snad se Šerdík zklidní a soustředí se víc na práci, než na blbosti. Na výstavách máme také úspěchy – Cherry je CZ Junior šampiónem a má šampionáty třech zemí CZ, SK, a PL je Klubovým šampiónem Česka i Slovenska a dosáhli jsme titulu Interšampión. Je klubovým pracovním šampiónem a Klubovým double šampiónem. Občas zavítáme na klubovou výstavu, ale naše holky mu řádně zpracovávají srst, tak na velká vítězství si asi bude muset počkat do třídy veteránů : -) Ve veteránském věku dosáhl na tituly Český veterán šampión i Slovenský veterán šampion. I klubového veterán šampiona máme 🙂 ze Slovenska i Česka
Když odešel Breník za duhový most, tak jsem začala koketovat s myšlenkou pořídit si samozřejmě zase beardedku…..Měla jsem vybraného pejska, ale moje nemoc mi zkřížila plány. Pejsek se musel odříci. Když se můj zdravotní stav stabilizoval, tak bylo rozhodnuto. Napadlo mne, že si pořídím fenku. Snad se s ní bude lépe cvičit obedience než se Šerdou, protože u něj jsem to již skoro vzdala.
V listopadu 2009 se naše smečka opět rozrostla a domů přišla fenečka – Cesmína Malý vousáček. Pěkně vyrostla, ale její nemoc nám trošku zkřížila výstavní naděje. Po nemoci ztratila srst a nejenom nemoc je toho příčinou….. v naší smečce totiž je další psí holka 🙂
Další člen naší smečky je Acetrix Lenzo Nacambel…. pořádně dala zabrat Míně …. pořád se honí a koušou a srst lítá na všechny strany… Ale jsou moooc šťastné 🙂 …. no někdy to až tak není pravda. V době hormonálních změn se u Míny projevuje touha Trixinu zničit, vyhnat, „zabít“… Pevně doufám, že jsme výchovou a výcvikem udělali vše proto, aby bylo ve smečce vše v pořádku. Jen ty holky jsou prostě někdy k zbláznění…
Z prvního vrhu naší Mínečky jsem si nechala Arisku … fenku co jsem “ jí vdechla život “ protože Mína byla z přicházejícícho porodu tak zmatená, že první štěňátko se narodilo na podestě schodiště a málem jsem přišla pozdě… 3těně bylo v pevné bláně kterou Mina neroztrhla, tak se po odloučení placenty fenka nadechla plodové vody a dusila se, tak jsem musela dát umělé dýchání a naše Ariska začala dýchat. No nenechte si takovou fenku 🙂
Má silnou vlohu pro pasení…. dobrou postavu, ale krátké chlupy, což je velikým handicapem na výstavách, ale nám to zase tak moc nevadí, alespoň se snáze češe, protože srst je hrubá a málo se filcuje.
Pak přišel náš druhý vrh… maminkou byla Trixinka a opět jsem si nechala štěňátko… tektokrát pejska s vynikajícím rodokmenem, vhodným na Mínu i Arisku a hlavně s neskutečnou klidnou povahou, s vlohou pro pasení, dobrou postavou a zatím dlouhými chlupy se kterými se snad ve výstavním kruhu neztratí.
Nyní je v naší smečce pět chlupáčů, někdy je to hodně náročné, hlavně když si Mína s Trixinkou vlítnou do chlupů. Venčit pět chlupatých bláznů je také někdy o život, ale přesto, nebo právě proto jsem spokojená a šťastná….
V dalším vrhu Trixi nám tak nějak zbyl Cordial, který si stejně jak Mína, Trixi a Baky v roce 2018 museli najít nové rodiny. Životní situace mi nedala na výběr. Prostě to jinak nešlo a vím, že mají všichni dobré domovy a spokojený psí život. Zůstala mi jen Ariska, bez psa bych si život nedovedla představit. I Arisa je nemocná, bere léky na štítnou žlázu a již dvakrát jsme operovali nádor v tříslech, který je bohužel maligní. Zatím je Ariska v pořádku a pevně věřím, že se bude ještě dlouho radovat na sluníčku i když je jí nyní skoro 12 let.
Děkuji hlavně své, bohužel už nežijící mamince, za lásku a pochopení, za vytvoření vztahu k přírodě, hlavně k pejskům, prostě za všechno…
Vzpomínám také na své čtvernožce, kteří se již také toulají někde v nadoblačných výšinách a děkuji jim za nádherné chvíle s nimi strávené.
Děkuji všem, kteří mi v životě pomohli, je jich mnoho a na všechny by se tady nedostalo…
Pevně doufám, že mé kroky budou ještě dlouho doprovázeny ťapotem psích tlapek, pohledem moudrých psích očí a spoustou dobrých lidí, kteří jsou na tom podobně jako já…. Díky