První odchovaná beardie v naší chovatelské stanici. První šla na svět a nebylo to tak jak by to mělo být. Maminka byla trochu zmatená, když nemohla rodit ve svém podzemním tunelu, který si pracně vyhrabala a my jsme jí ho pravidelně ničili abychom u porodu mohli být. Bylo štěstí, že jsme byli společně na zahradě a Mína najednou odběhla a já jsem za ní utíkala no a na svět na schodech přišla Arisa. Byla v plodovém vaku, byl pevný a trvalo mi dlouho než jsem jí vysvobodila, ale nedýchala. Umělé dýchání, třepání a první nádech se uskutečnil. Mína mezitím rodila další štěňátka, ale ty už přišli na svět v porodní bedně a o další štěňátka se maminka už vzorně postarala. Rodila v klidu, břišní lis snadno vypudil štěně a hned se maminka postarala. V 1:00 hodinu jsme se rozhodli, že budeme již spát, že už žádné štěňátko nebude. Ráno jsme se divili kolik těch štěňátek v bedně bylo. Uprostřed noci ještě přišel na svět jeden kluk. Narodilo se sedm štěňátek, dva kluci jeden hnědý a jeden černý a pět holčiček jedna hnědá a zbytek černé. Druhý den hnědý kluk odešel za duhový most.
Když jsem se rozmýšlela jakého psa si nechat po tom významném rozhodnutí v roce 2018, tak padla jasná volba na Arisu, fenku co jsem jí vdechla život a ještě má malý handicap musí brát léky, protože má sníženou funkci štítné žlázy.
Přišly zlé dny, nádor na noze byl maligní. Operace se podařila, ale za dva roky na stejném místě byl nádor znovu. Chvíli jsme měli klid a na konci března 2025 začala mít Arisa strašnou žízeň a vypila snad i 3 litry vody. Ihned jsme jeli na veterinu a po všech vyšetřeních jsme se rozhodly pro operaci a kastraci. Během operace se zjistilo, že má nádor na ledvině a metastáze ve slinivce a tak mne čekalo velké rozhodnutí, zda fenku s mírnou tachykardií odoperovat a špatné orgány vyjmout. 10. dubna jsme úspěšně operaci dokončili, trvala necelé 4 hodiny a zatím se jeví vše, jak to má být. Sice Ariska nějak rychle stárne, občas se jakoby ztratí i v domácím prostředí. Někdy se jí povede udělat loužičku i doma. Ale stáří lidské i psí je prostě takové i když 13,5 roku ještě není tak moc. Na procházku jde ráda, ale jde pomalu od Kennyho je často oddělená, protože energie toho „klokana“ jí moc nesedí a občas jí Kenny porazí a tak spolu na procházky nechodí. O to více mám pohybu já 🙂
Snad ještě dlouho s námi bude v relativním pořádku, bez bolesti. 